„Ikona barokní Prahy přetvořená do vizionářského stylu Gustava Klimta – jedinečné dílo Zuzany Veselé.“
Představte si Pražské Jezulátko, ale ne v tradičním oltářním pojetí – nýbrž tak, jak by ho do svého zlatého, ornamentálního světa zasadil Gustav Klimt. Zuzana Veselá tu kombinuje ikonickou sošku s vizuálním jazykem vídeňské secese: tělo Jezulátka vystupuje z mozaikového pozadí, oděné v bohatě zdobeném rouchu, kde se střídají geometrické tvary, stylizované lilie a spirály připomínající Klimtovy slavné portréty. Zlaté a bronzové tóny přecházejí do jemných barevných akcentů, takže obraz působí současně posvátně i snově.
Celek má vzácnou energii – je to pocta barokní spiritualitě Prahy, ale zároveň dialog s moderním uměním počátku 20. století. Divák tu nevidí pouze zobrazení náboženského motivu, ale může pocítit fascinaci krásou, ornamentem a nadčasovým světlem, které oba světy spojuje.
Jeho kupující hledá umění, které propojí duchovní symbol a estetickou noblesu. Má vztah k Pražskému Jezulátku – zná jeho „španělský původ“, dar kněžny Polyxeny z Lobkovic Řádu bosých karmelitánů roku 1628 a to, že originál sídlí v kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně. Chápe, proč je soška oblékána do slavnostních rouch a proč k ní míří poutníci z celého světa – a právě proto pro něj obraz funguje jako kultivovaná paměť místa i tichý domácí oltář.
Esteticky tíhne k secesi a „zlaté fázi“ Gustava Klimta: má rád ornament, zlato, mozaikové struktury a dekorativní vrstvení, které Klimt rozvinul po setkání s byzantskými mozaikami v Ravenně (San Vitale aj.). Sekundárně se orientuje i v pražské secesi – Obecní dům, Mucha – a oceňuje, když současné dílo s těmito dějinami vede dialog, ne jenom je cituje. Proto vyhledává originál v kvalitním rámu, s certifikátem a jasnou proveniencí místa.